Dej mi ty kalhoty!

Víte co, já jsem člověk fakt přátelský. Se všema se všude bavim, když jdu na nákup, je to na tři hodiny, prtože musim s prodavačkou a kolemjdoucíma probrat novinky všedních dní a tak.

No a minule, teda spíš předminule, jsem psala o tom, že jsem začala žít podle zásad Feng Shui. Jako dobrý, udělal jsem i vtípek o tom, že jsem začala nosit i šalváry. Jenže děcka, mně to v tý hlavě tak utkvělo, že už to vtípek není, a tak jsem hrdou majitelkou jedněch šalvárů. Moje matka si klepe na čelo, a nikdo se mno nikam nechce chodit, když je mám na sobě, přítel říkal, ať si ještě vyholim hlavu a nechám jen ten ocásek vzadu. Jako děcka, musim vám totiž říct, jak jsem k nim přišla.

hareTo si jdu takhle po městě a míjím kluka. Vysokej, pěknej kluk, celej voranžovej. Jen hlavu měl světlou. Vyholenou hlavu a vzadu ocásek. Na sobě milion korálků. Je teda fakt, že do naší vlasti se moc nehodil, na indické ulici by vypadal líp. No jasně, hádáte správně. Háre krišna. No a tu mi tenhle háre háre nabízí knížku. Byl fakt milej, to se musí nechat. No a v tom mě osvítilo. Asi krišna bůh. No prostě – Feng shui, háre háre, jen ty šalváry… ó jak já mu je záviděla. A tak mu říkám, že si tu knížku vemu, aji přijdu na jejich obřad, ale mám jednu podmínku. Dá mi ty kalhoty. No nedal mi je na místě, ale slíbil je přinýst druhý den.

Byla jsem nervózní, v daný čas čekala na místě a v tom… blížil se ke mně, můj krišna bůh a přes rameno měl přehozené… oranžové šalváry! A teda musim říct, že je miluju.

No a příště dám vědět, jak šlo moje střetnutí se zástupci háre sekty!

Advertisements

Madla zase blbne

To jsem takhle jednou byla v Roxy na jednom konciku, hudba nic moc, ale stejně to nebyl důvod proč jsem tam šla. Byla nás celá parta, sama bych teda fakt nikam ani nepáchla. Ale o to snad ani nejde.

Na konci když už bylo potom a všichni odcházeli, ted bych měla poznamenat, že už jsem teda byla slušně nametená, né že ne, no prostě jsem si šla pro svůj punkovej kabát. Proč řikám punkovej? Je vylepšenej – je z manžestru a asi před rokem jsem na něj začla připichovat různý placky, no a ted už jich na něm je takovej dobrej padesát nebo sto, because punk’s not dead.

No a jak si tak jdu pro kabát, kterej ležel na jednom gauči (zásadně neplatím za šatnu), tak mě to trochu zmátlo, páč tam bylo víc hadrů naházenejch na hromadě. No nic, každopádně jsem vysvobodila svůj kus oděvu a vypadla z baru…

Druhej den jsem zjistila, že jsem si domu donesla krásnej leopardí kostýmek, co jsem asi omylem vzala nějaký bárbínce z klubu. Měl stejnej střih jako můj punkovej, jen ten vzor byl kapánek jinačí. No prostě hrozný. Co jsem jako měla dělat? Ten kabát vypadal asi takhle:

image

Leoparní kabát

Došla jsem další den do klubu zeptat se, jestli nenašly můj nejlepší, nejsuprovější kabát na světě, kvůli kterýmu jsem si musela vzít i půjčku u ferratum, no a nějaký bodygárdi na mě:”Hele slečinko, je tenhle tvůj?” No a co nevytáhli, můj ošuntelej kabátec, ovšem roztrženej na zádech a s chybějícíma plackama!! Ježiš já byla tak nasraná, že to snad ani neumím říct na plnou hubu.

Leopardí kabátek jsem jim vrátila a oni se samozřejmě mohli potrhat smíchy, když jsem vyprávěla svojí historku z minulýho večera…myslím, že už se tam zas dlouho neukážu…

Jak jsem měla první trapas

Měla jsem prvního kluka, byla jsem strašně zamilovaná a bylo mi sladkých -náct. Byl lídrem jedné místní kapely, takže mi přišlo, jak kdybych chodila minimálně s Jon Bon Jovim. A tak jsem byla úplně odvařená z toho, když se mě zeptal, jestli s ním nechci jet na jeden hudební festival. Ty jo! Čtyři dny jen s ním! No jo, jenže jsem kloudně nikdy předtím nespala pod stanem, tak jsem nevěděla, co si zabalit. Ale řasenku a make up jsem měla!

Od kámošky jsem si půjčila oblečení, abych zapadla, protože jsem byla jen začátečník, co se téhle hudby týče. No a tak jsme vyjeli.

Stan ani nevím, kdo postavil, já určitě ne. Byla jsem dost důležitá, poprvé bez rodičů na fesťáku s takovým úžasným klukem.

Všechno probíhalo skvěle, super hudba, cool lidi, připadala jsem si jak v jiným světě.

Nejvíc jsme se těšili na poslední večer. Teda můj kluk, já tomu prd rozuměla, tak jsem jen dělala hérečku, že všechno vím a všechno znám. Když konečně nadešel poslední večer, zaujmuli jsme strategické pozice v páté řadě, což bylo dost na prd, protože měřím něco přes metr a půl, takže jsem neviděla ani na pódium, ani na obrazovky.

kemp

A pak to přišlo. Když už banda černochů rozhýbávala 20 000 lidí a nutila je k pořádnýmu “bordelu”, ozval se můj Božský: “Hele, miláčku, nesmrdí to tady?” “Ne, já nic necítím…” trošku jsem lhala, podivný zápach jsem cítila už pěkně dlouho.

Tak jsme se jen přesunuli jinam… Jenže Božský to cítil pořád.

Hledala jsem něco ve své KDYSI bílé kabelce a všimla si obrovského fleku na její zadní straně. DO HÁJE. “Miláčku, víš,…to asi smrdím já.” Špitla jsem, ale přišlo mi, že mě museli slyšet úplně všichni. Božský nahodil takový výraz, že jsem se chtěla jít rovnou zabít a odtáhl mě k nejbližším toaletám. Zapadla jsem do první volné a tam mi to všechno došlo. Mezi prkýnkem a opěrátkem byl něčí výkal, detailněji řečeno výkal. Musela jsem na tu samou kabinku natrefit i předtím a jak jsem si sedla, hodila jsem kabelku za sebe a ta se v hovně vyválela. Proto ten smrádeček.

Snažila jsem se drhnout, co to šlo, má drahá polovička se mnou odmítala jít do stanového městečka, protože to bylo daleko,takže jsem z koncertu měla úplný prd. Dneska už se tomu směju, ale předtím teda… děs!

Lobstři

 

Lobster

Blue jeans, white shirt
Walked into the room you know you made my eyes burn
It was like, James Dean, for sure
You’re so fresh to death & sick as ca-cancer
You were sorta punk rock, I grew up on hip hop
But you fit me better than my favourite sweater and I know
That love is mean, and love hurts
But I still remember that day we met in December, oh baby!

I will love you till the end of time
I would wait a million years
Promise you’ll remember that you’re mine
Baby can you see through the tears?

Miluju jednoho kluka. Docela dlouho už spolu nejsme. Když jsem ho poprvý potkala, blesklo mi hlavou: Tohle je nejvíc perfektní kluk pro mně. Když jsme spolu chodili, vybavila se mi jednou scéna z Přátel, kdy Ross vysvětluje, jak maj lobstři jenom jednoho lobstřího partnera za život.

Je můj lobstr. Paradoxní na tom je, že spolu nejsme. Ještě nepřišel ten správnej čas, ještě chvilku nepřijde, jestli vůbec někdy. Možná je to tim, že taková věc vyžaduje poměrně velkou oddanost, na kterou nemám ještě sílu a asi ani kapacitu. Dovednosti a určitý kvality, který k tomu potřebuju si musim teprve osvojit a vím, že teď je čas si ještě něco prožít odděleně. Otázkou je, co když budu ready a bude už pozdě nebo stále příliš brzy? Stejně nemůžu jinak. Teď se o něco pokoušet by bylo jak znásilnit náš minulej, přítomnej i potenciální vztah a totálně tim narušit přirozenej průběh věcí.