Kam v Praze na páááárty

Mám fakt ráda Prahu, hlavně kvůli jejím možnostem. Jsem člověk dosti kulturně založený, takže si fakt hodně užívám ty muzea, galerie a výstavky, taky hodně času trávím v knihovně. Sleduju různý zpravodaje, kde se píše, co a kde a kdy bysme měli navštívit. No a pak teda sbalim kamarády a kamarádky a jdeme. A pak si užijeme skvělej den. Většinou totiž najdeme nějaký místo, vo kterym jsme doposud neměli ani tucha a fotíme se tam, selfíčka a tak,však to znáte. Pak je tím zahlcenej celej Facebook. No a když už jsme řádně kulturně nasycení, tak si zajdeme někam na pivínko nebo na vínko. Ať už jste milovníkem čehokoliv, určitě si přijdete na svý, protože Praha je prostě nejen stověžatá, ale taky je městem pro všechny lidi. Takže na každým rohu na vás čeká nějakej sklípek nebo pivnice, kam můžete zalízt a užívat si príma odpoledne, který se pak přehoupne v bezva večer a hned poté, co chytnete slinu a rozhodnete se, že domů ještě nemusíte, strávíte na onom místě celou noc.

Praha

A jestli se vám potom zachce nějakýho klubíku, nějaký tý muziky, což je vlastně taky kultůra, tak můžete využít nějakýho klubu, kterejch je v Praze taky požehnaně. Já mám nejradši Chapeau Rouge.

Advertisements

Madla zase blbne

To jsem takhle jednou byla v Roxy na jednom konciku, hudba nic moc, ale stejně to nebyl důvod proč jsem tam šla. Byla nás celá parta, sama bych teda fakt nikam ani nepáchla. Ale o to snad ani nejde.

Na konci když už bylo potom a všichni odcházeli, ted bych měla poznamenat, že už jsem teda byla slušně nametená, né že ne, no prostě jsem si šla pro svůj punkovej kabát. Proč řikám punkovej? Je vylepšenej – je z manžestru a asi před rokem jsem na něj začla připichovat různý placky, no a ted už jich na něm je takovej dobrej padesát nebo sto, because punk’s not dead.

No a jak si tak jdu pro kabát, kterej ležel na jednom gauči (zásadně neplatím za šatnu), tak mě to trochu zmátlo, páč tam bylo víc hadrů naházenejch na hromadě. No nic, každopádně jsem vysvobodila svůj kus oděvu a vypadla z baru…

Druhej den jsem zjistila, že jsem si domu donesla krásnej leopardí kostýmek, co jsem asi omylem vzala nějaký bárbínce z klubu. Měl stejnej střih jako můj punkovej, jen ten vzor byl kapánek jinačí. No prostě hrozný. Co jsem jako měla dělat? Ten kabát vypadal asi takhle:

image

Leoparní kabát

Došla jsem další den do klubu zeptat se, jestli nenašly můj nejlepší, nejsuprovější kabát na světě, kvůli kterýmu jsem si musela vzít i půjčku u ferratum, no a nějaký bodygárdi na mě:”Hele slečinko, je tenhle tvůj?” No a co nevytáhli, můj ošuntelej kabátec, ovšem roztrženej na zádech a s chybějícíma plackama!! Ježiš já byla tak nasraná, že to snad ani neumím říct na plnou hubu.

Leopardí kabátek jsem jim vrátila a oni se samozřejmě mohli potrhat smíchy, když jsem vyprávěla svojí historku z minulýho večera…myslím, že už se tam zas dlouho neukážu…

Jak jsem měla první trapas

Měla jsem prvního kluka, byla jsem strašně zamilovaná a bylo mi sladkých -náct. Byl lídrem jedné místní kapely, takže mi přišlo, jak kdybych chodila minimálně s Jon Bon Jovim. A tak jsem byla úplně odvařená z toho, když se mě zeptal, jestli s ním nechci jet na jeden hudební festival. Ty jo! Čtyři dny jen s ním! No jo, jenže jsem kloudně nikdy předtím nespala pod stanem, tak jsem nevěděla, co si zabalit. Ale řasenku a make up jsem měla!

Od kámošky jsem si půjčila oblečení, abych zapadla, protože jsem byla jen začátečník, co se téhle hudby týče. No a tak jsme vyjeli.

Stan ani nevím, kdo postavil, já určitě ne. Byla jsem dost důležitá, poprvé bez rodičů na fesťáku s takovým úžasným klukem.

Všechno probíhalo skvěle, super hudba, cool lidi, připadala jsem si jak v jiným světě.

Nejvíc jsme se těšili na poslední večer. Teda můj kluk, já tomu prd rozuměla, tak jsem jen dělala hérečku, že všechno vím a všechno znám. Když konečně nadešel poslední večer, zaujmuli jsme strategické pozice v páté řadě, což bylo dost na prd, protože měřím něco přes metr a půl, takže jsem neviděla ani na pódium, ani na obrazovky.

kemp

A pak to přišlo. Když už banda černochů rozhýbávala 20 000 lidí a nutila je k pořádnýmu “bordelu”, ozval se můj Božský: “Hele, miláčku, nesmrdí to tady?” “Ne, já nic necítím…” trošku jsem lhala, podivný zápach jsem cítila už pěkně dlouho.

Tak jsme se jen přesunuli jinam… Jenže Božský to cítil pořád.

Hledala jsem něco ve své KDYSI bílé kabelce a všimla si obrovského fleku na její zadní straně. DO HÁJE. “Miláčku, víš,…to asi smrdím já.” Špitla jsem, ale přišlo mi, že mě museli slyšet úplně všichni. Božský nahodil takový výraz, že jsem se chtěla jít rovnou zabít a odtáhl mě k nejbližším toaletám. Zapadla jsem do první volné a tam mi to všechno došlo. Mezi prkýnkem a opěrátkem byl něčí výkal, detailněji řečeno výkal. Musela jsem na tu samou kabinku natrefit i předtím a jak jsem si sedla, hodila jsem kabelku za sebe a ta se v hovně vyválela. Proto ten smrádeček.

Snažila jsem se drhnout, co to šlo, má drahá polovička se mnou odmítala jít do stanového městečka, protože to bylo daleko,takže jsem z koncertu měla úplný prd. Dneska už se tomu směju, ale předtím teda… děs!

Madla jogínkou

Zjistila jsem, že jsem v poslední době permanentně ve stresu a naštvaná. Jsem schopná zjebat i jídelní stůl, jen když je blízko mě. Jakž takž jsem schopná se kontrolovat v práci, přece jenom ječet na šéfa si pořád nedovolím, ale peklo nastává, pokud se ke mně přiblíží moje matka, přítel nebo budoucí tchyně. Možná budoucí ani nikdy nebude, protože jsem tak hnusná, že se se mnou přítel určitě rozejde a já zůstanu na ocet.

No a tak jsem se teda rozhodla s tím svým stresem něco dělat. Napadly mě dvě věci – zabalit to a skočit z Nuseláku nebo se probrat a začít něco dělat. Tak jsem se rozhodla pro možnost B. Na netu jsem si našla kurs jógy.

Četla jsem totiž, že jóga pomáhá zklidnit mysl a odplavit stres z těla. No tak to je přesně to, co potřebuju. Taky musím vypadat nějak stylově, říkala jsem si, takže jsem projela weby, které se zabývají jógou, abych si koupila nějaký stylový oblečení. No stylový nevim, jestli je, ale budiž, je na jógu přeci!!

První lekce přede mnou. Konala se v malinké tělocvičně plné svíček, naducaných polštářů a orientálních doplňků. No hezký to tam bylo, takový, že se vám rozhodně nechce cvičit, jenom ležet a nic nedělat. Možná ještě tak spát. Maximálně. Do toho všeho ještě jakási indická hudba. V tu chvíli jsem úplně zapomněla, že mě moje nový stylový jogínský kalhoty řežou mezi půlky a že je sportovní podprsenka malá.  Cvičitelka byla malá, drobná blondýnka. Měla na sobě takový ty turecký kalhoty a bavlněný tričko. Sice nebyla tak stylová jako já, usoudila jsem, ale asi je trochu napřed a ví, že stylový neznamená vždy pohodlný.

A začali jsme. Kdyby tam nebyla zrcadla, řekla byc o sobě, že vypadám nějak takhle:

Yoga

Ale protože tam ta prokletá zrcadla byla, věděla jsem, že se obr. číslo jedna ani omylem nepodobám a že vypadám spíš takhle:

yoga2

Akorát nemám tak kudrnatý vlasy.

No dobrý. Nejvíc mě vytáčela věta: “Na nic nemyslete”. Jak můžu asi na nic nemyslet? Musela jsem myslet na to, ž ena nic myslet nemůžu. Taky jsem si sestavila nákupní seznam a seřadila úkoly v domácnosti podle důležitosti. A pak jsem zase myslela na to, že na nic nemůžu myslet.

Po první hodině jsem rozhodně neodplavila žádný stres, naopak, jsme ještě víc nasraná, protože mi to nešlo. Příště nejdu ve stylových jogínských teplácích, ale v těch nejvytahanějších, co doma mám. Musím vydržet, prý to funguje a časem budu ohebná jak prut. Doufám, že to ocení aspoň přítel. A všichni okolo, na které už konečně nebudu řvát.

Když ti vítr

k10132

Napne plachtu… Jsem nějaká totálně vytočená. Občas mě ten můj život tak nebaví, že se mi chce zvracet. V těhle chvílích jsem si přišla na to, že je pro nejlepší se pohroužit na hoďku dvě do sebe a zreflektovat, co je příčinou daný frustrace a co chybí popřípadě, co je třeba změnit a na co se zaměřit.

Po takovým dýchanku naštěstí tyhle černý chvíle přejdou a já mám novou vizi a hotovej course correct, takže je novej vítr v plachtách a kapitán hrdě a vesele směruje loď zase správným směrem.

Když tohle neudělám, tak jsem akorát neuvěřitelně nasraná, aniž bych přesně věděla proč a zakryju to děláním tisíc jinejch věcí, z kterejch absolutně nemám radost a ta míra frustrace se pouze zvyšuje a zvětšuje tak, že si pak poserete i věci, který předtím posraný nebyli, protože vaše reakce vycházej z totálně špatnýho místa a dělaj pak totýlní paseku ve všem.

Dneska se mi taková věc přihodila. Chvíli jsem tomu odolávala a zakrejvala to nějakejma aktivitama, ale byla jsem z toho tak nasraná, že to nešlo dál a musela jsem k tomu dojít. Paráda. Napnout plachty a jedem. Amen.

Lobstři

 

Lobster

Blue jeans, white shirt
Walked into the room you know you made my eyes burn
It was like, James Dean, for sure
You’re so fresh to death & sick as ca-cancer
You were sorta punk rock, I grew up on hip hop
But you fit me better than my favourite sweater and I know
That love is mean, and love hurts
But I still remember that day we met in December, oh baby!

I will love you till the end of time
I would wait a million years
Promise you’ll remember that you’re mine
Baby can you see through the tears?

Miluju jednoho kluka. Docela dlouho už spolu nejsme. Když jsem ho poprvý potkala, blesklo mi hlavou: Tohle je nejvíc perfektní kluk pro mně. Když jsme spolu chodili, vybavila se mi jednou scéna z Přátel, kdy Ross vysvětluje, jak maj lobstři jenom jednoho lobstřího partnera za život.

Je můj lobstr. Paradoxní na tom je, že spolu nejsme. Ještě nepřišel ten správnej čas, ještě chvilku nepřijde, jestli vůbec někdy. Možná je to tim, že taková věc vyžaduje poměrně velkou oddanost, na kterou nemám ještě sílu a asi ani kapacitu. Dovednosti a určitý kvality, který k tomu potřebuju si musim teprve osvojit a vím, že teď je čas si ještě něco prožít odděleně. Otázkou je, co když budu ready a bude už pozdě nebo stále příliš brzy? Stejně nemůžu jinak. Teď se o něco pokoušet by bylo jak znásilnit náš minulej, přítomnej i potenciální vztah a totálně tim narušit přirozenej průběh věcí.